O knize: 2012 / - Dobrý večer! Marinovo srdce začalo často bít a pak najednou ztuhlo. Prsty se jí sevřely a zdálo se, jako by jí telefonní sluchátko zůstalo navždy v ruce. Jazyk neposlechl. Tak dobrý večer! — hlas byl rozhořčený, drzý a dokonce trochu rozhořčený. Ach ano, vždycky to říkal, vždycky to takhle pozdravil a byl si jistý, že jeho volání bude určitě vítáno. Navíc v jeho hlase byl vždy náznak blahosklonnosti, jako by jí tím, že jí zavolal, poskytoval neuvěřitelnou službu, "Ahoj," pokračoval sluchátko. "Nerozumím, budou se mnou mluvit nebo není nikdo doma?" "Je možná jiná možnost," Marina konečně ožila. "Někdo je doma, ale tvrdohlavě s tebou nechce mluvit." Jeho hlas změkl, spokojený, že konečně dostal odpověď. No, pokud neprojevili radost, tak se to v zásadě stává. "Volala jsem, jak jsem slíbila." "To je pravda," řekla Marina sarkasticky. - Koneckonců, volal! Jen si pomysli, po nějakých šesti letech, ale on pořád volal: "Ach, dobře, proč kapříš!" No, byla jsem zaneprázdněná, víš, jsem zaneprázdněný člověk "Tak jdi dělat svou věc," poznamenala Marina suše. - Ale mám své vlastní záležitosti, své vlastní plány. A pro vás v nich není místo. Všechno nejlepší, sluchátko zavěsilo a Marina se nemohla uklidnit. Opřela se o zeď a její srdce bilo tak silně, že se zdálo, že ho její hruď uvnitř neudrží a chystalo se vzlétnout. Z nějakého důvodu se mi slabostí třásly nohy a do očí se mi okamžitě draly zrádné slzy. Ne, nemůžeš plakat, nemůžeš! Tisíckrát si slíbila, že na něj zapomene. Proč, proč, jakmile se opravdu dostane co nejblíže úplnému zapomnění, okamžitě se objeví Telefon znovu zapípal?! Marina se snažila ignorovat jeho otravnou melodii, ale on pořád volal a volal "Marinko, kde jsi?" Konečně zvedni telefon, víš, těžko se mi vstává,“ ozval se nespokojený matčin hlas z ložnice. Po dalších nesnesitelně dlouhých vteřinách Marina hovor konečně přijala když zavěsíš!" Jaká drzost? Kde jsi vyrostl?! - Co potřebuješ? - zeptala se Marina záměrně hrubě. "Pokud jsem zavěsil, znamená to, že nemám nejmenší chuť s tebou mluvit." Volat nemá smysl. Projděte se, Vasyo, a sluchátko se vrátilo na své místo. Nebylo jasné, co se odehrává v mé duši. Na jedné straně se srdce kategoricky odmítalo uklidnit a stále dychtilo létat. Na druhé straně se někde v žaludku zrodil hněv, který otrávil celé tělo jedem nenávisti. Kdo to je a co si myslí, že je?! Vážně si myslel, že jen zavolá, řekne pár slov a ona se mu znovu bezhlavě vrhne do náruče?! No, ne, ty se nedočkáš, má drahá! Od té doby se toho změnilo příliš mnoho a hlavně se změnila sama Marina. Bohužel šest let neuplynulo beze stopy Zatracený telefon znovu zazvonil. Chtěl jsem to rozbít o podlahu, ale poblíž se tázavě podívaly šedé malé jezerní oči. A před nimi, před těmito zdrženlivě zvědavými očima, jsem se chtěl schovat, utéct, kdyby se jen oni, tato malá očka, na nic neptali, nezeptali se na tu hroznou otázku, na kterou Marina čekala každý den už pět let. Když už sedmkrát zapípal telefon, když matka znovu pohrozila, že vstane z postele, Arishka to nevydržela: "Mami, proč nezvedáš telefon?" Je tam špatný chlap, Pane, proč je tak rozumná? Kdo jí řekl o zlém strýci? Proč se dívá na svou matku, jako by jí prozářily rentgeny?! Ach ne, Marina vydrží cokoliv, jen ne tenhle pohled, který vyžaduje okamžitou odpověď "Ahoj!" Co ještě nechápeš? V jakém jiném jazyce vám mohu říci, že vaše hovory zde nejsou vítány?! Co ode mě ještě chceš slyšet?!…